Rozdílné, spíš různorodé kriminální příběhy, byly naším cílem. Těch stejnorodých, ušitých podle jednoho receptu, je ve všech televizích nesmírné množství, stačí si pustit přístroj po dvaadvacáté hodině a máte téměř jistotu, že na detektivky či kriminálky narazíte na všech hlavních stanicích. Jedna se podobá druhé a liší se jenom postavou vyšetřovatele. Takoví jsme být nechtěli, jedni z řady, tak jsme z ní trochu vystoupili. Rozšířili si žánr, zvolili různorodost, neobvyklý pohled, hutný děj. Běžná kriminálka vystačí třeba s jediným dějovým motivem. My máme obvykle dva, které se proplétají, doplňují, aby vytvořili jeden společný a silný závěr. A díky oběma režisérům máme i dynamické, téměř filmové vyprávění, ale to už budou asi otázky spíš pro ně.

K druhé části otázky, kdo všechno se podílel na námětech: na námětu prvního, pátého a šestého dílu se podílel herec Pavel Kříž, který do nich vnesl zajímavé nápady, inspirované někdy i jeho pobytem v Kanadě. Na námětech prvního, druhého a čtvrtého se podíleli střídavě i oba režiséři. S těmi jsem ale byl ve velmi úzkém kontaktu nejen během literární přípravy, ale i celé výroby, podobně jako s dramaturgy. Také jejich připomínky ve větší či menší míře ovlivnily výsledný tvar scénáře.

Do jaké míry jste čerpal ze skutečných příběhů?

Řekl bych, že hodně. Před psaním scénářů jsme si udělali poměrně rozsáhlý sběr materiálu, který čerpal z několika zdrojů: z kriminalistických archivů, rozhovorů a konsultací s předními, aktivně působícími kriminalisty na jedné straně, z povídání s řadou pražských taxíkářů na straně druhé. Mám z té doby ještě plno schovaného materiálu, snad ho použiji v druhé sérii, máme pokračovat dalšími sedmi díly. V seriálu je řada skutečných příběhů i případů.

Psal jste roli Honzy přímo na tělo Janu Potměšilovi?

Ano. Sešel jsem se s ním ještě před psaním, povídali jsme si o životě na vozíku a pak jsme se sešli ještě několikrát během psaní a já si pozorně vyslechl jeho připomínky, že tam není něco, jak má být, a rád jsem to opravil. Od té doby jsme kamarádi a já si Honzy Potměšila velice vážím. Poznal jsem, že je statečný člověk a velká osobnost.

Proč jste zvolil taxikářskou profesi, když jste hledal další zaměstnání pro postiženého policistu? Uvažoval jste i o jiných profesích?

Ono k tomu došlo vlastně náhodou a začalo to už před sedmi lety. Tak dlouho trvalo, než se toto dílko dostalo na obrazovky. Na myšlenku natočit kriminální seriál, v jehož středu by stál obyčejný taxíkář, tedy někdo úplně jiný, než vyšetřovatel, přišel Petr Nikolaev. Nabídl mi, jestli bych se toho nechtěl ujmout a já rád přijal, protože mi ta myšlenka připadala zajímavá. Pak Petr nabídl režii některých dílů Jiřímu Chlumskému a ten přišel s nápadem, jestli by tím taxíkářem nemohl být bývalý kriminalista, který je po svém zranění upoután na vozík (Jiří Chlumský říká, že jeho k této myšlence přivedl šéf akvizice ČT Jan Rubeš, který se s podobnou postavou setkal při výběrovkách v zámoří). Jan Potměšil se nabízel jako ideální představitel. O jiné profesi jsme neuvažovali, ten taxíkář a zločinná Praha viděná přes před sklo jeho auta, příběhy, které nejčastěji začínají na zadním sedadle jeho auta, to všechno bylo příliš lákavé na to, abychom ho zaměstnali nějak jinak.

Jaké klady a jaká omezení vyplynula z této volby?

Kladem určitě bylo, že tady tehdy ještě něco takového nebylo. Zvláštní pohled. Všechno ostatní bylo samozřejmě omezení, hlavně pohybu. Proto se na scéně musel objevit Honzův parťák, profesionál Láďa, jeho nohy. A když byli dva, tak mezi nimi musel být nějaký vztah. Kamarádství se ukázalo jako nejsilnější. Honza zachrání Láďovi život a sám se dostane na vozík. Trhlouš Láďa má stále pocit, že ho Honzovi dluží. Proto ho pro něj tak často nasazuje, jejich kamarádství roste a není v žádném případě takové prvoplánově čítankové, je chlapské, dokáží si ze sebe dělat legraci, hecují se a někdy schází málo, aby se poprali. Každý má navíc své soukromí a jejich partnerky jsou také kamarádky. Taková dvojice, nebo čtveřice, je přece zajímavá.

Co je nejtěžší při vymýšlení věrohodné postavy kriminalisty?

Aby byl nějaký a ne nijaký. Naši dva hoši, Honza a Láďa, jsou určitě nějací. Mají své výrazné, původní, snadno zapamatovatelné a nezaměnitelné rysy. Tím jsou výjimeční v té záplavě televizních detektivů a já věřím, že budou mít úspěch.

Viděl vaše detektivky někdo od policie?

Ano, měli jsme odborné poradce, četli i scénáře a měli k nim připomínky, na které jsem musel reagovat, aby některé situace nevypadaly nevěrohodně.

První díl, který už Česká televize vysílala, nás zavedl do dvou poměrně neznámých prostředí. Mezi taxíkáře a ocitli jsme se v léčebně v Kladrubech. V druhém dílu se dostaneme mezi narkomany, v třetím mezi karlínské Romy, ve čtvrtém mezi zloděje aut, v pátém si posvítíme na nepoctivost některých dobročinných organizací a v šestém dílu se budeme bát mezi orientálci v největší pražské tržnici. No a prostředí, do kterých nás zavedou příběhy, které nyní teprve připravujeme, nebudu z pověrčivosti raději uvádět.