Podle průzkumů společnosti ACNielsen si 79 procent dotázaných lidí z ČR myslí, že je v televizních příliš mnoho pořadů označovaných jako reality show. Podobně je to i sousedních zemích, například v Německu, Rakousku (tam je o tom přesvědčeno dokonce 81 procent lidí) a Polsku. Znamenají tedy tato čísla konec celosvětové éry reality show? Na světový (zejména pak západní) mediální trh pořady označované jako reality show útočí už od roku 2000 a ty kvalitní stále přežívají. Stále si drží vysokou sledovanost, díky které se televizním stanicím jejich výroba vyplatí. Stanice mají možnost vkládat do reality show velmi výhodný product placement a pořady tohoto druhu mají poměrně malé náklady rozpočtené na jednotlivé díly. A co je nejdůležitější, zapíná si je zejména cílový mladý divák, na kterého se nejvíc zaměřují zadavatelé reklamy.

Největší úspěchy má reality show za Atlantským oceánem, v USA. Pořady typu Survivor (americká obdoba formátu Trosečník), The Amazing Race (soutěžní závod po celém světě) nebo American Idol (americká obdoba naší SuperStar) se neustále drží na vrcholu sledovanosti a mnohdy poráží i americké seriály, které tvoří základní páteř vysílání zdejších celoplošných stanic. Tam bude žít reality show ještě dlouho. Neustále se vymýšlejí nové formáty a televizní stanice se snaží přijít s čerstvými nápady. Jenže USA pojalo formát reality show mnohem pompézněji nežli naše stanice. Nevytváří dokumentární záznamy, ale tvoří tzv. „reality drama“. Díky filmovému střihu, spojení hudby a nechronologickému řazení událostí vytvářejí dramatické příběhy, které sice nemusejí vždy odpovídat skutečné realitě, ale ve výsledku z nich vznikají divácky velmi vděčné napínavé show ne nepodobné klasickým seriálům. Mark Burnett, muž považovaný za otce moderního pojetí reality show, sám přiznává, že dělají „unscripted drama“ – dramatické série, které se liší od ostatních jenom tím, že jsou bez scénáře a objevují se v nich obyčejní lidé a nikoliv herci odříkávající repliky.

Reality show počesku

U nás nastal boom reality show koncem srpna 2005, kdy televize Prima nasadila do svého podzimního vysílacího schématu pořad VyVolení. Ten sledovalo v průměru každý den 1,5 milionu diváků a prognózy mluvily o tom, že tohle je jen začátek. Byl to nakonec ale začátek, jehož úspěch dosud nikdo nezopakoval. Díky spojení mladického nadšení (na VyVolených pracovali většinou mladí lidé, kteří do tohoto projektu nastoupili z filmových škol), skvělého castingu (že se podařilo dát dohromady tak moc výrazné osobnosti byla asi největší šťastná náhoda Primy za celou dobu její dosavadní existence) a odvážného „seriálového“ střihu (na režii spolupracoval např. režisér soap opery Rodinná pouta) vznikl pořad, který nastavil dosud nepřekonanou kvalitativní laťku. Od první řady VyVolených už české televize nedokázaly formát reality show uchopit tak, aby překonaly jeho počáteční úspěch.

Televize začaly zaplavovat nové a nové pořady s nálepkou reality show (ačkoliv by se mnohdy k takovému označení před srpnem 2005 vůbec neuchýlily), které byly buď podobné jako vejce vejci a nepřinášely téměř nic nového (Big Brother, VyVolení 2 – lidi uzavření v domě, které postupně vyřazují diváci), byly výsměchem původnímu světoznámému formátu (samozřejmě, Trosečník televize Prima), nebo relativně vyvedeným avšak podstatně méně ambiciózním podžánrem (např. Výměna manželek). Není tedy divu, že je český divák reality show přesycen. Myslí si, že už nemůže přinést nic nového a nevšedního. Má pocit, že všechno už viděl a reality show mu nemůže nic víc ukázat. Se současným přístupem českých komerčních televizí má bohužel možná pravdu. Skončí tedy u nás éra reality show kvůli flákajícím se tvůrčím týmům stejně tak rychle, jako začala?