Takhle ale otázka nestojí. Je dnes v televizích příliš mnoho reality show? Ano, nepochybně. Televizní prostor je přesycen. Divák je unaven přehnanou nabídkou. Skončila ale proto éra reality show? Ani zdaleka ne. To by bylo jako říct, že skončila éra vyprávění a soutěžení.

Člověk miloval a vždycky bude milovat příběhy. Zábavné, napínavé a emotivní. Proto jsou tady knížky, divadlo a filmy. Člověk má rád, když může svoje oblíbené hrdiny vidět v dalších a dalších příbězích. Je zvědavý, jak to s nimi bude dál. Proto mají filmy pokračování a proto jsou tady televizní seriály. Člověk je soutěživý tvor a když už nesoutěží sám, rád fandí svým favoritům. Proto jsou tady sportovní zápasy a televizní soutěže. 

Reality show, nebo přesněji řečeno soutěžní reality show, jsou jedinečné v tom, že to všechno spojují dohromady.  Skupina lidí v nich vystupuje s určitým cílem v daném prostředí a divák s nimi týden co týden prožívá jejich příběhy, jejich úspěchy a neúspěchy a přeje si, aby ten jeho oblíbený hrdina neopustil děj předčasně. Pokud jde o soutěžní hru, přeje si divák, aby právě ten jeho kůň došel až nakonec a není zase až tak podstatné, jestli do toho může zasáhnout telefonickým hlasováním.

Asi není náhodou, že ty reality show, které si trvale drží svou pozici na špici žebříčku, se svým zpracováním nejvíce blíží filmovému či seriálovému způsobu vyprávění.  Rozdíl je v tom, že zápletka v reality show nevzniká na papíře během brainstormingové seance týmu scénáristů, ale je výsledkem reálných lidských konfrontací. Je obecně rozšířeným omylem mnoha lidí, že slovíčko "reality" znamená zobrazení reálného života. Reality show nejsou o nic skutečnějším obrazem života než typický hollywoodský film. Slovíčko "reality" znamená jen to, že na obrazovce nevidíme herce, kteří ztělesňují předem napsaný scénář, ale události, které se reálně přihodily konkrétním lidem.

Dalším rozšířeným omylem je představa, že reality show je něco velmi nenáročného na přípravu. Že se to tak říkajíc udělá samo. Zavřeme několik lidí do vily a budeme točit, jak se budou chovat. A pak to prostě nějak sestříháme a odvysíláme. Skutečnost je úplně jiná. Scénárista, kterému se děj dostane do slepé uličky, může prostě posledních deset či dvacet stránek škrtnout a začít znovu. Štáb reality show takový luxus nemá. Co se jednou stane, už nejde vzít zpátky. Štáb musí být schopný okamžitě a dynamicky na nastalé situace reagovat a přizpůsobit se jim. Přitom je nutné to dělat citlivě a nenápadně, aby se celá skládanka nesesypala jako domeček z karet. Pokud se pokusíte účinkujícím násilím zkroutit ruku a vnutit jim svou představu místo jejich, spolehlivě to poznají a začnou celou show sabotovat. Přesně to bylo jedním z důvodů, na kterých ztroskotala česká verze Big Brothera -- soutěžící byli chytřejší než štáb.  

Zrovna tak není možné podceňovat sestřih hotového materiálu. Nestačí natočené kousky jen tak poslepovat dohromady. Právě teď je chvíle na to, aby se ze surového dění vykřesal příběh, postavy a vztahy. Aby měl divák s kým se ztotožnit, komu fandit a koho nenávidět. A aby měl důvod se zítra nebo za týden dívat znovu.  Je třeba si uvědomit, že formát reality show není samospasitelný a více než kdykoli předtím dnes záleží na tom, jak dobrým budete vypravěčem a zda se vám podaří zaujmout diváka více než konkurence. 

Skončila doba, kdy spojení "reality show" sloužilo jako jakási magická visačka, díky které byl pořad "nový a moderní" - nálepka, která přitahovala diváky a inzerenty bez ohledu na to, jaký byl skutečný obsah. Skončila doba, kdy byl úspěch zaručen takřka zadarmo a nastává "normální stav". Reality show se staly běžnou součástí programu a to, jestli budou mít úspěch, závisí jen na tom, jak se o něj zaslouží.

Do jisté míry, by se situace dala přirovnat k situaci folkových písničkářů těsně po listopadové revoluci. Za dob reálného socialismu byly jejich koncerty nacpané k prasknutí a lístky byly beznadějně k nesehnání. Řadě lidí nešlo ani tak o písničky, jako spíš o to alespoň nějak vyjádřit politický postoj. Folková muzika hrála zástupnou roli.  Pak došlo ke změně režimu a o folkaře najednou přestal být zájem. Řada z nich si musela přiznat, že najednou nemají co nabídnout, a zmizeli ze scény. Jen málokomu se podařilo udržet si masovou popularitu a vyprodané sály, jako to dokázal například Jarek Nohavica díky své osobité poetice, přesně vyvážené směsi aktuálního humoru a  melancholické nadčasovosti a v neposlední řadě i dovedné marketingové strategii. Většina ostatních zůstala více či méně populární mezi fanoušky svého žánru, mimo záběr mainstreamového publika.

Stejným způsobem asi budou muset uvažovat i producenti reality show. Každá reality show není pro každého - je třeba se smířit s tím, že možná nezaujmete úplně všechny, a přestat se o to snažit. Existuje spousta úspěšných show na kabelových kanálech (například Surreal Life nebo Beauty and the Geek), které mají zajištěn svůj omezený okruh diváků, ale pravděpodobně by propadly v konkurenci s hegemony žánru jako jsou Survivor nebo The Amazing Race. Jiná v Americe obrovsky populární show The Apprentice Donalda Trumpa zcela propadla v Evropě. Atraktivita typického "amerického snu" opřená o osobu charismatického a svérázného miliardáře je asi nepřenosná.  

Další z projektů zkušeného producenta Marka Burnetta - show The Contender z prostředí profesionálního boxu - se navzdory svým nezpochybnitelným kvalitám ukázala být tématicky příliš vzdálená vkusu mainstreamového diváka a se svou druhou sezónou proto zakotvila na specializovaném sportovním kanálu ESPN. Podobným příkladem může být třeba nedávná show Who Wants To Be A Superhero na kanálu Sci-fi. Tato vrcholně stylizovaná hříčka, v níž soutěžící vystupují v kostýmech superhrdinů a chovají se jako komiksové postavičky, a kde hlavní výhrou je "nesmrtelnost" v komiksu legendy žánru Stana Lee, asi taky není pro každého.

Problémem českého televizního trhu je skutečnost, že je příliš malý na to, aby si mohl dovolit podobnou specializaci. Původní česká reality show prostě musí zaujmout široké spektrum diváků, jinak prodělá. Je to ale ještě vůbec možné?

Český televizní divák ještě ani neměl pořádně možnost seznámit se s tím, co to vlastně doopravdy znamená "reality show". Takřka všechny pokusy, které se na českých televizních obrazovkách objevily, byly značně nedopečené a v zásadě spoléhaly hlavně na tu tak zvanou magickou visačku než na vlastní invenci. Zpackané Česko hledá Superstar, Milionový pár, Big Brother, VyVolení, Bar i Trosečník jsou důkazem toho, že v českých televizích ani po několika letech stále nikdo nepochopil základní principy a stále si jde svou cestou, přesvědčen o své pravdě. 

V důsledku toho je zde řada nekritických fanoušků, kteří nemají s čím srovnávat a jsou proto vděční i za tu mizérii, které se jim dostává. Na druhé straně je armáda diváků, kteří získali naprosto falešný obrázek o žánru jako takovém, jsou zcela oprávněně zhnuseni a samotné spojení "reality show" na ně působí podobně jako červená muleta na býka. Nedivím se jim. Současný stav bohužel ze všecho nejvíc připomíná smutnou komedii Jak otrávit diváka aneb Konec reality show v Čechách.

Foto: CBS (Survivor 13: Cook Islands)